Prameny

Soubor Valašský vojvoda vychází především z díla 3 sběratelů zabývajících se místním folklórem –Vincenc Socha, František Bartoš a František Sušil.

 

 

Vincenc Socha 9.1.1903 - 2.6.1970

Narodil se ve Štramberku. Měl dva sourozence - Františku a Jana. Otec byl malozemědělcem a kovářem. Vincenc vychodil obecnou školu ve Štramberku a následně měšťanskou školu v Kopřivnici. Poté navštěvoval Učitelský ústav v Příboře, kde vykonal zkoušku způsobilosti dne 27. 11. 1926.

Po vojenské službě působil jako zatimní učitel v Myslíku a pak ve Lhotce. Zde se seznámil s Janou Tomkovou, se kterou se 1929 oženil. Od 1. 7. 1936 se stal řídícím učitelem na obecné škole ve Lhotce, kde pobyl 10 let. Za totality musel opustit školu. Nastoupil jako horník na dole Hlubina v Ostravě, kde pracoval 9 let. Když onemocněl plicní chorobou a odešel do invalidního důchodu, pracoval ještě 4 roky jako lesní dělník na Hukvaldech. Nemoc se stála zhoršovala a nakonec ho přemohla. po trvalém dvouletém pobytu ve frýdecké nemocnici zemřel ve věku nedožitých 68 let.

Největší zásluha Vincence Sochy spočívá v kulturní práci. Jako učitel v Myslíku a ve Pstruží v letech 1926 až 1929 sbíral písně a tance. V Měrkovicích se věnoval této činnosti již naplno, když poznal zpěvačku a tanečnici Anežku Šenkovou, tamější rodačku. Celkem od ní zapsal na 1980 písní a 28 tanců a tanečních variant. Nejznámější tance uspořádal pod názvem Valašská beseda.

Když se Vincenc Socha dostal v roce 1936 do Lhotky, pokračoval ve veškeré dosavadní činnosti. Nejrozsáhlejší byla v národopise, kterému se věnoval až do konce života. Založil soubor lidových písní a tanců Pilky.

Největší a svým rozsahem neuvěřitelná práce Sochova tkví ve sběru lidových písní a tanců z obcí Kozlovice, Měrkovice, Lhotka, Myslík, Pstruží, Kunčice p. O., Čeladná, Frýdlant n. O. a dalších. Celkem zapsal na 1 200 písní a na 160 tanců a tanečních variant.

 

Tituly vydané tiskem:

  • Národopisné scény: Dožatá, Dožínky, Kácení máje, Pod májem, Valašská svatba, Zrušení roboty
  • Divadelní hry: Krajánkova nevěsta, Pán hor, Radostné mládí, Srdce z pouti, Vánoční dar
  • Sbírky lidových tanců: Lidové tance na Lašsku I. Lidové tance z valašsko - lašského pomezí v okolí Ondřejníka II., Lidové tance na Lašsku III.
  • Rukopisy: Janáčkův kraj ve zpěvu a tanci, Měrkovští kameníci, Naše děti - obyčeje, hry, Pasáci - národopisná scéna, Pověry z Janáčkova kraje, Přísloví, příběhy humorné, Zpráva o činnosti Lidové umělecké tvořivosti
  • Sběry písní: Kozlovice a Měrkovice - 808, Lhotka - 88, Myslík - 11, Pstruží - 10, Čeladná - 56, Frýdlant - 192, jinde - 35
  • Sběry tanců: Kozlovice a Měrkovice - 98, Lhotka - 30, Pstruží -6, Čeladná - 1, Kunčice - 8, Václavovice - 17

 

Lašsko

Lašsko, jakožto etnografické území čítá několik pospolitějších celků. Přechodnou oblastí, která byla silně zasažena valašskou kolonizací, ale nářečně se druží k Lašsku, je Frenštátsko. Další oblastí je pak Kravařské Lašsko (oblast okolo Příbora), Ostravské Lašsko (především jižně od Ostravy), Místecko (oblast podél řeky Ostravice, např. Palkovice, Metylovice, Chlebovice, …) a Frýdecko představující území starého Frýdeckého panství, i zde však je cítit silný vliv valašské kolonizace.

Hranice Lašska je vymezena asi takto: Od slovenských hranic u Bílé po hřebenu Beskyd až k Trojanovicím a Frenštátu (základním orientačním a dělícím bodem je vrch Pindula), dále přes Lichnov, Štramberk a Rybí až k povodí řeky Odry (v okolí Nového Jičína zde tvoří ohraničení německá kolonizace).

Dále pak přes Studénku, po Odře na sever a jižně od Vratimova k Sedlišti, Bruzovicím a Dobré. Poté směrem na jih východně od Frýdlantu a Ostravice znovu k Bílé (přesně určit ohraničení s Těšínským Slezskem je velmi složité, nářečně je zde totiž oblast velmi nejasná).Toto je pouze přibližné určení, a to podle nářečí, kterým se zde mluvilo.

 

Typy tanců na Lašsku

Zvrtek

Jeden z charakteristických lašských tanců. Řadí se do skupiny tanců točivých a je postaven na dvoudobém rytmickém základu. Největší zásluhu na rekonstrukci Zvrtku má Věra Šejvlová, která zachytila taneční krok od Veroniky Švrčinové, známé zpěvačky a tanečnice z Buřonky na Gruňu. Při předzpěvu je zde jistý rytmický ohyb – přenášení váhy z nohy na nohu. Při první mezihře víří pár na místě v kolovém držení, přičemž krok obou v páru je shodný (základem je zvrt na přední části chodidla). Během druhé mezihry tanečník obyčejně improvizuje (přitom je ale cifrování zase drženo při zemi). Tanečnice se točí okolo své osy a zachovává krok.

Skok

Vznikl jako protipól sólových ženských tanců v prostředí horských pasteveckých salaší. „Je přibitý do země, jeho cifry jsou hranaté a pohyby úsečné“ (Věra Šejvlová). Způsob doprovodu nebyl vždy instrumentální, zprvu byl Skok doprovázen jen vokálně. Z této prvotní vazby na rytmiku řeči a zpěvu vychází jisté rytmické nerovnosti. Oproti zvrtku je skokový duvaj mnohem kratší a průběh taneční série je poněkud jiný. Začíná se pomalým předzpěvem. Tanečník si jen jakoby „ozkouší“ taneční parket. Po několika pomalých slokách, kdy způsob tanečních cifer je velmi zdrženlivý, se tempo poněkud oživí. Postupně zrychlovaný duvaj přejde posléze v odrážku. Nejrychlejší taneční tempo představuje tzv. „friško“, které si poručí tanečník. To také taneční sérii obyčejně uzavře.

Starodávný

Je to jediný třídobý točivý tanec. Zpočátku jej pravděpodobně tančily jen ženy. Má slavnostní charakter a proto bývá často tancem svatebním. Během předzpěvu pár chodí starodávným krokem po kruhu nebo volně po parketu. Při dalších dvou slokách pár víří na místě v kolovém, nebo polootevřeném držení. Tempo se během hraných slok o polovinu zrychlí, ale na sloku zpívanou se vrátí zpět do původního tempa. Při přechodu z pomalého tempa na rychlejší je zpívaná sloka ukončena na těžkou dobu posledního taktu. Pro ukončení taneční série se užívá dvoudobá dohra s duvajovým (zvrtkovým) doprovodem.