2011 - Rusko

Po roce se objevila nabídka na další zajímavý zahraniční zájezd. Tomáš Kalus a Kuba Kahánek se chopili zápisu .... my co jsme nejeli - pojďme si alespoň počíst .....

Ve dnech 2. – 10. září jsme se zúčastnili hned dvou ruských festivalů. Nejdříve jsme navštívili Mezinárodní folklorní festival v Moskvě a poté jsme se přesunuli do jedné z nejstarší části Ruska – regionu Vladimír - na Mezinárodní festival národního umění.  a festivalu v ruském hlavním městě se kromě nás představily umělecké skupiny z Itálie, Slovinska, Jižní Korey, Lotyšska, Rumunska, Thajska. Ruský folklor představil soubor Wolnica z Rostova na Donu a Elvel z Kamčatky.



Pátek 2. 9.
Jelikož jsme na letišti museli být s tříhodinovým předstihem, kvůli odbavení cimbálu a basy, odjezd byl naplánován na brzké ranní hodiny. Už o půl čtvrté vyjížděl autobus z Ostravy a před půl pátou jsme se scházeli u Obečka. Následovalo rychlé naložení zavazadel do busu, hymna a lubačka s příbuznými. Ještě jsme museli počkat na Šrámka, který si doma klasicky musel něco zapomenout – tentokrát to byl pasácký kroj - a poté hurá do Brna na letiště. Čas 4:46 – ozval se špunt doprovázený bouřlivým potleskem = otevření první láhve vína. Nejela s námi naše dlouholetá nápojová a zdravotnice Evica, proto jsme byli nuceni řešit otázku nového zdravotního personálu v souboru. Závěr byl jednoznačný: Lékařka Pája a zdravotní sestřička Petra T. Na to nová sestřička řekla: „Neordinujem!“
Čas 5:08 – opět špunt = druhá láhev vína (prý už třetí, tak nevíme, kde soudruzi udělali chybu …).
Abychom se ve světě neztratili, náš pan ruský vedoucí Honza F. si nás pojmenoval čísly. Slova jsou zbytečná.


1 – Honza Foltýn – ruský vedoucí
2 – Zdeněk Tofel – umělecký vedoucí
3 – Leňa Eliška – artistic director (podle brožury festivalu)
4 – Lida Fiza – jenom director
5 – Honza Obtulka – primáš
6 – Zdena Tománek – ruský nápojový
7 – Lukáš Kokin Mrkva – vedoucí a nápojový
8 – Peťa Šráma Fráněk – vždy opožděná osmička
9 – Verča Fiza – krojová – ťuk ťuk
10 – Gabka Matrioška Petrová
11 – Niky Klegová – krojová
12 – Šárka Vyvialová – zpěvačka
13 – Pája Prašivková – lékařka
14 – Ondra Hadža – nejukecanější člen zájezdu
15 – Sabča Klegová - kameramanka
16 – Kuba Kahánek – kronikář
17 – Verča Kubalka -  nadějná houslistka
18 – Ali Svobodová – největší družitelka
19 – Zdeňka Střalková – ruský spíkr
20 – Petra Tománková – sestřička a žehlička
21 – Tomáš Kalus - kronikář
22 – Radim Chýlek – hezoun zájezdu (všecky holky slintaly, jaku si kupil fajnu košulu)
23 – Adam Onur Valíček
24 – Tomáš Guba - poslední
25 - PhDr. Vlasta Ondrušová

Cesta ubíhala kupodivu rychle a vyklízení busu ještě rychleji, neboť řidič Láďa mohl stát před vchodem do letištní haly pouze 10 minut bez placení. Letiště bylo liduprázdné, pouze my. Čekací dobu si každý krátil jinak. Někdo hrál karty, jiní četli knihu, další se psychicky připravovali na svůj první let. Odbavili jsme se, přešli kontrolami a nasedli do letadla Boeing 737 společnosti CCA. V 11 hodin jsme vzlétli ve společnosti krásných letušek do vzdušného prostoru. Po asi dvou a půl hodinách jsme přistáli na ruské půdě. Moskevské letiště Domodědovo je oproti brněnským Tuřanům několikanásobně větší a rušnější. Zde si nás vyzvedla nějaká tajná neznámá a společně se souborem Plamen ze Slovinska jsme vyrazili na hotel. Při nakládání zavazadel jsme nemohli dostat do busu basu. Zde projevil své schopnosti Peťa Š., přišel, potlačil a bylo to. Okomentoval to slovy: „Však jsem hrával tetris, ne!?“
Hotel Molodezhnaya, kde jsme bydleli, vypadal zvenčí hodně špatně, ale naštěstí jenom zvenčí. Již při vstupu do haly se nám rozzářily oči. Byl to krásný velký hotel s osmi výtahy (Vaša s Pagačkou by si to užili) a luxusními pokoji se záchodem, koupelnou, televizí, ledničkou, větrákem i telefonem.
Po večeři jsme to rozjeli jako vždy. Pařbu pořádal pokoj č. 1615. Zjistili jsme, že Šrámkova postel je poněkud vadná. Nevydržela tíhu dvou lidí a prohla se. Proběhla taky družba se slovinským souborem, který bydlel naproti přes chodbu. Některým zkoumavým lidem se zalíbil větrák. Rozhycovaná Ali do něj strčila ruku a divila se, co to dokáže. Naštěstí jí zůstaly všechny prsty. Do lůžka jsme se znavení dostali až kolem druhé ranní hodiny.

Sobota 3.9.
V osm hodin jsme byli nuceni vstávat na snídani. Švédský stůl nebyl po ránu špatný. Následovala zkouška na nedělní vystoupení. Nebyla to obyčejná zkouška. Nejen, že musel být jeden pár v kroji, což bylo už samo o sobě podezřelé, ale zasedla před námi čtyřčlenná komise, která rozhodla, s jakým pásmem se v Moskvě představíme. Konkurz vyhrála Hospoda „U Harabiša.“ Do kroje se museli obléct Tom s Petrou, protože jsou podle Fizy nejkrásnější :-D.
Na obědě Fiza předpovídala partnerské vztahy Gabky a Niky. Po předpovědi několika rozchodů ji Gabka výstižně umlčela: „Zavři věštírnu a žer!!“
Odpoledne jsme se povozili lodí po řece Moskvě a obdivovali krásu města. Viděli jsme honosné ruské stavby včetně světoznámého Kremlu, ruský olympijský stadion, několik velkých mostů a překvapivě hodně zeleně. Po projížďce nás hlavní pořadatelka festivalu Ksenia Fokina chtěla vzít na Rudé náměstí. Naneštěstí jsme se zde dozvěděli, že vstup na „Krasnaju plošču“ pro nás není možný, protože zde probíhaly velkolepé oslavy u příležitosti založení Moskvy, a my neměli vstupenku. Zatlačili jsme slzu a vyrazili na „malou“ turitickou procházku centrem Moskvy. Po pravdě řečeno to byla dlouhá dvouhodinová procházka, při níž jsme skoro nic zajímavého neviděli.
Vzrušující byla pouze zpáteční cesta na hotel metrem. Moskevská podzemka má jedenáct dlouhých tras. Jezdí v nich neskutečně rychlé a hlučné soupravy a dveře vagónů se zavírají rychlostí blesku. Při vstupu do podzemí jsou turnikety. Když nepřiložíte lístek k čidlu, tak (aniž by to člověk čekal) vystřelí zábrany, které můžou člověka bolestivě ohrozit. Tuto bolest zažili Radim s Hadžou. Ti už si neškrtnou :-D.
Po večeři byla zase pařba. Tentokrát o dveře dále, na pokoji č. 1616. Nebyla to obyčejná pařba, ale degustace ruských vodek. Kupodivu se jí zúčastnili všichni účastníci zájezdu. Vyhrála vodka s názvem водка ocoбaя лимон, kterou zakoupil Radim. Děkujeme! Jelikož na tomto pokoji nefungoval větrák, zapůjčil  svůj Kokin a tvrdil: „Já jsem tady přes ventilaci.“  
Honza F. nás naučil skvělou hru Evoluce. U této hry je 5 základních vývojových stupňů: ťuk-ťuk, pip-pip, dyno-dyno, uááá, člověk. Ke každému stupni patří charakteristický zvuk (viz. název) a pohyb. Pohyby se dají těžko slovně popsat, takže si vymyslete vlastní. Na počátku jsou všichni ťuk a náhodně se pohybují. Když se potkají 2 tvorové na stejném vývojovém stupni, losnou si (kámen-nůžky-papír). Vítěz se dostává o jeden stupeň výše. Kdo se stane člověkem, vyhrál a odchází ze hry pryč. Hraje se tak dlouho dokud se má kdo s kým utkat.
Největší smolařkou této hry byla Fiza ml., která byla stále ťuk-ťuk. Uleháme do svých postelí opět v pozdních nočních hodinách.
Neděle 4.9.
Poslední den v Moskvě. První vystoupení v Rusku.
Po snídani jsme navšítivli Katedrálu Krista Spasitele, která  je největší pravoslavná katedrála na světě. Byla postavena v 19. století, ale v roce 1931 byla zdemolována, aby udělala místo plánovanému Paláci sovětů. Místo něj zde byl postaven bazén Moskva. Obnova chrámu proběhla až v letech 1994-2000. Po 200 metrech od hotelu se nám pokazil autobus a Kuba prohlásil: „Proč se to stalo zrovna nám, proč ne třeba Rumunům?“ (Rumuni jeli s námi v jednom buse, Kuba žil v domnění, že jedem se Slovinci).
Po dvanácté jsme přijeli na Poklonnayu Goru, kde probíhal galakoncert. Vystupovali jsme na obrovském jevišti, které mělo po stranách dvě obří obrazovky, kde jsme byli promítáni – to se nám často nestává. Koncert zhlédlo několikatisícové publikum, a dokonce to natáčela i ruská televize. Hospoda se nám povedla, zaujali nás taky Korejci, kteří hlavou roztáčeli bílé stuhy, což nás při dalších vystoupeních omrzelo. Nic jiného nepředvedli. To, že jsou Rusové alkoholici je zřejmě kec. V celém areálu se neprodával ani doušek piva.
Ještě před večeří jsme měli možnost nakoupit nějaký ten padarek a podívat se na nadějné umělce, tanečníky a zpěváky na světoznámé ulici Arbat.     To, že jsme se nedostali ne Rudé náměstí, nám nedalo spát Proto se na něj skupinka odvážných vydala na vlastní pěst metrem. V deset hodin tam měl totiž ohňostrojem končit veškerý program a my mysleli, že se tam konečně dostaneme. Ale opak byl pravdou. Rusky mluvící Zdeňka ani herecký výkon Lidky nepřesvědčil vojáky, aby nás tam pustili. Slyšeli jsme jenom NIET!! Obešli jsme celé náměstí a strkali nohy za zábrany s pocitem, že jsme aspoň jednou nohou byli tam! Ale ten ohňostroj jsme přece jen viděli! Vrátili jsme se zmrzlí do hotelu, kde nás uvítali před výtahem čeští blázni v plavkách a pláštěnkách – pařba na pomyslné pláži. Do postele jsme se dostali jak jinak, než v pozdních nočních hodinách.

Pondělí 5.9.
Při poslední snídani v Moskvě se ptala Sabča: „Gabi, nevíš, jak dlouho jsem u vás včera byla?“  Gabka: „To vím přesně! Půllitru jsi u nás byla! :-D“
Poté následoval přesun se všemi soubory na další místo našeho ruského tažení, do Suzdalu.  Toto malé městečko bylo v 11.-12. století hlavní město Ruska. Už samotné přivítání nás velice mile překvapilo. Před hotelem pro nás vyhrávala skupina hudebníků a krásné carevny nás vítaly výborným chlebem se solí. Muzika nám zahrála také na recepci, kde nás ještě čekal takový menší raut. Mezitím jsme dostali klíče od našich nových příbytků. Byly to takové menší hotelové dvoupatrové řadovky pro tři kamarády. Dostali jsme nové pilotky: Vždy usměvavou Ljubu a krásnou Margaritu. Obě byly fajn.
Tento zájezd by se dal nazvat jako jedna velká exkurze. Program byl tak nabitý nějakými prohlídky, že nám nezbyl čas na žádné osobní volno, pouze večer. Bylo od pořadatelů milé, že se o nás tak dobře starali, a že nám zajistili tak bohatý program, ale všeho moc škodí.
Hned po náročném obědě, který měl podobu velkého a chutného rautu následovala exkurze historické části Suzdalu. Zde si Lida zvrtla nohu a roztrhla si sandálky. Lida: „Kdo je tu nejmladší? Radime, zuj se!“ Naštěstí má hodnou dceru, která ji půjčila své gumičky z vlasů, kterými si boty opravila. Chudák Fiza, byla pak terčem posměchu.  V jednom muzeu jsme si vyslechli příběh o jeptišce, která žila bohémským životem. Kalila a pozívala si hosty na pokoj. Honza F.: „No to je jako když zavřete Kovařku do kláštera :-D!“  V dalším muzeu jsme viděli obraz, před kterým si kdysi jeden malý chlapec vymodlil nové boty. Leňa: „Fizo, klekni a modli se, možná dostaneš nové boty :-D!“  Cestou zpět se rozpadly boty taky Tomášovi K. Fiza: „A máš to!“  
Po exkurzi jsme šli na koncert ruského uměleckého souboru Rus. Opravdu super podívaná. Při večeři to holky upřímně ohodnotily. Verča K.: „Ještě teď tahám za sebou čelist!“ Gabka: „Tež mám za sebou mokrou čáru!“
Večer vedení rozdávalo pasy a nedávalo je zadarmo.  Chtěli kulturní program. Každý byt měl mít něco nachystaného. Někteří zpívali, recitovali nebo stopovali pásma. Vrcholem večera byla imaginární návštěva Leninova mauzolea. Vojenská stráž nám před vstupem do mauzolea udělala bezpečnostní kontrolu, potom nás matrioška Gabka provedla s tříjazyčným výkladem Rudým náměstím a vrcholem prohlídky byl samotný ležící, spící Vladimír Iljič Lenin. Tuto expozici jsme opouštěli mrtví smíchy, některým ukápla i slza. Byli jsme tak hluční, že jsme ho probudili. Lenin žije! Po prohlídce proběhla návštěva strašidelného domu. Ti, co došli až nakonec, dostali odměnu.
Noc byla ještě mladá a my měli dostatek energie, tak jsme si ji vybili na mejdanu u cimbálu. Přidali se k nám i odvážlivci z ostatních souborů. Abychom zjistili, jak obtížné to mají při tanci naše protějšky, vyměnili jsme si role. Holky předvedly Ondráš a hospodské hry, kluci si zkusili karičky. Dohromady jsme si pak struhli Hospodu a Gruň. Ulehli jsme překvapivě v pozdních nočních hodinách.

Úterý 6.9.
Snídaně v Suzdalu byly až od devíti hodin, což nám vyhovovalo. Před jídlem se někteří z nás ještě stihli okoupat v hotelovém bazénu. Dopoledne jsme odjeli do Vladimiru, kde jsme strávili celý den. Absolvovali jsme prohlídku města a jeho památek. Oběd v kabaretu, jehož prostředí působilo poněkud lechtivě. Pak probíhaly zkoušky na večerní zahajovací ceremoniál. Ve chvíli volna jsme se zastavili na nákupy do místního obchoďáku.
V podvečer se konal samotný koncert. Ve společné šatně trénoval aktivní rumunský saxofonista. Zdena Tf.: „Už toho nechej, moc ti to nejde. Kdybys mi radši vyleštil holiny.“ Vystoupili jsme s tanci U souseda na kopečku, Stromeček březový a Pasácké zvrtky. Za našimi zády se na velkoplošné obrazovce promítaly obrázky z České republiky. Stali jsme se zachránci Rumunů. Půjčili jsme jim basu a dokonce i krpce s ponožkami pro jednoho zapomnětlivce. Měl štěstí, že máme podobné obutí.
Po koncertu přesun zpátky na ubytování. Večeře a volný večer, který si každý zařídil podle sebe. Pár aktivistů se ještě zúčastnilo diskotéky, která byla připravena pro účastníky festivalu. Ulehli jsme pozdě, ale přece!

Středa 7.9.
Na tento den byl pro nás nachystaný výlet do Alexandrova, kde jsme měli taky vystupovat. Bylo to poměrně daleko, autobusem jsme jeli asi tři a půl hodiny. Kolem půl druhé jsme dorazili do místního kremlu na další zajímavou prohlídku, kde nás sladkých chlebem přivítaly krásné carevny. Alexandrov je město s bohatou historií. Celých sedmnáct let bylo hlavním městem Ruska. V místech, která jsme navštívili, pobýval i car Ivan Hrozný. Na závěr prohlídky jsme si přiťukli místím nápojem Kvas. Chutnalo to asi jako zkvašená kofola, ale když ji miluješ, není co řešit…
Kolem tří hodin jsme se konečně dočkali obědu, po kterém jsme se přesunuli do kulturního domu, kde nás čekala zkouška a následně čtyřicetiminutové vystoupení spolu se souborem z Koreje a místními.
Po vydařeném vystoupení, ve kterém se nepovedly jenom velice obtížné Pilky, jsme za doprovodu ruského ženského pěveckého kvarteta povečeřeli.
A hurá domů. Cestou jsme zjistili, že máme bezvadného řidiče Ženju, který troubil na klakson do rytmu, když jsme mu zpívali píseň „Ženja je hvězda…“ Celou cestu jsme pěli píseň dokola, ať už česky nebo rusky, čímž nám cesta rychleji utekla. Na hotelu se dneska nic moc nedělo, většina lidí šla spát, jelikož jsme přijeli až před půlnocí. Ti zbylí ještě dlouho do noci schůzovali u vedení, a pak ulehli …

Čtvrtek 8.9.
Dopoledne nás čekala další exkurze v místním skanzenu, kde jsme mimo jiné měli taky vystoupit. K autobusu jsme dorazili v kroji, ale pilotky nás kvůli nepřízni počasí poslaly zpět se převléct do civilu. A tak jsme vyrazili pouze na prohlídku, kde se nic významného nestalo, pouze Fiza st. ošahávala jednu paní v domnění, že je to figurína. Trochu jsme dostali kapky od Kseny, za to, že jsme tam nevystupovali a ostatní soubory jo. My jsme za to ale nemohli. To ty pilotky!
Po obědě v hotelu jsme vyjeli na vystoupení do divadla ve Vladimiru. Vystupovali jsme s třicetiminutovým programem, který měl opět úspěch. Spolu s námi se představili i domácí a Lotyši, jejichž folklor nebyl šálek našeho čaje.
Večerní program měli na starost ti, co nám doposud nic nepředvedli - asi polovina účastníků zájezdu. Dali si sice trochu na čas (představení začalo až půl hodiny po půlnoci), ale stálo to za to. Lepší parodii na Mrazíka jsme si snad ani nemohli přát.
Hadža – teplý Ivan
Zdeňka – plachá Nastěnka
Petra T. – protivná Marfuša
Radim – moudrý Mrazík
Adam – zmatený dědeček Hříbeček
Alice – Matka od Ivana a nápadník Nastěnky
Verča K. – matka od Marfušky a hudební doprovod
Zdena T. + Kokin – sexy Ivanovy nápadnice
Šráma – vypravěčka, sexy Ivanova nápadnice a slepá stařenka
Představení se zúčastnil i náhodně kolemjdoucí pes Ťapka. Shrnuli bychom to takto: Kdo neviděl, neuvěří … ;-) Po show se ještě dlouho do noci sdílely zážitky a poté se šlo spát …

Pátek 9.9.
Světe div se, při nahlédnutí do programu vidíme poprvé a naposled slova: Free time. Volno ovšem netrvalo dlouho. Už v jedenáct se odjíždělo na závěrečný galakoncert do Vladimiru. V poledne probíhaly zkoušky a po nich následoval oběd v našem oblíbeném kabaretu.
Festival jsme zakončili lyrickým tancem Zapadlo slunečko a Vojenskými zvrtky. Zasáhla nás totiž tragická událost havarovaného letedla, které vezlo ruský hokejový klub Lokomotiva i s třemi českými hokejisty, a my jsme se s nimi chtěli důstojně rozloučit.
Na poslední večeři v Rusku budeme určitě dlouho vzpomínat. Hotelové stoly překypovaly různými specialitami, před námi ležely tři druhy příborů a nás obletoval vyhukaný, ale snaživý číšník. Po celou dobu večeře, která měla čtyři chody a trvala téměř tři hodiny, probíhal kulturní program – hudební kapela, tanečnice a zazpíval nám i sám ředitel festivalu. Všechny kalorie, které jsme během jídla nabrali, jsme pak rychle shodili, když nás vyzvali k tanci. Mejdan trval až do pozdních nočních hodin.

Sobota 10.9.
Poslední den nám budíček zazvonil v sedm hodin, protože odjezd na letiště byl už v osm. Cestou nám Hadža četl z brožury o Rusku, ze které jsme se dozvěděli, že žádný turista si při návštěvě Moskvy nenechá ujít Rudé náměstí. A proto všem vykládáme, jak tam bylo krásně, i když jsme ho neviděli.
Na letišti jsme se dozvěděli, že naše kufry přesáhly váhové limity, a tak někteří rvali věci z kufru do příručního zavazadla, jiní dopíjeli padarky a další si na sebe navlékali nejtěžší části kroje. Někteří vyhodili svoje vlastní boty (sice už značně opotřebované) a odletěli v holinách.
Bylo dvacet minut po plánovaném odletu, my nasednutí v letadle, ale byl tady zádrhel. Pět statečných českých turistů se stále pohybovalo někde po letišti. V žilách nám tuhla krev, když jsme netrpělivě vyhlíželi naši drahou Leňu, Kokina, Zdenu Tf., Peťu Š. a Honzu F. Naštěstí všechno dobře dopadlo a naši milí kamarádi dorazili. Uf! Ruské kontroly jsou hold nevyzpytatelné.
Po třech hodinách letu jsme přistáli na české půdě. Před Brněnským letištěm nás už očekávaly dva mikrobusy společnosti Ševčík. Rychlosti přímo kosmickou jsme dorazili do naší milované kozlovické vísky, kde se právě konal Den obce. Mnozí z nás se zde zastavili pozdravit své známé a zbylé Vojvoďáky.

A takto jsme prožili úžasných osm dní …

Hlášky na závěr:
Kuba: My ve škole nemáme zeměpis                                 
Sabča: Mně zeměpis a dějepis nikdy nešel.                 
Petra: A já jsem úplně blbá.

Gabka: To, že jsi při vystoupení zpocený jak sviňa, ještě neznamená, že se to divákům líbilo.

Petra: Já nejsem blondýna od přírody, já jsem byla kdysi …

Hadža: Zájezd do Ruska, aneb jak se polovině souboru rozpadly boty …