2012 - MFF Mělnický vrkoč

Mělník 7.6. – 10.6.2012 - zapsali Tomáš Kalus a Kuba Kahánek


Neuběhl ani měsíc od poslední výpravy do Čech a Vojvoda se tam vydal znovu. Tentokrát trochu severněji, až k samotného soutoku řek Vltavy a Labe, tedy do Mělníka, kde se konal XIV. ročník folklórního festivalu „Mělnický vrkoč.“

 

Čtvrtek

 


Náš odjezd se neobešel bez obvyklého zpoždění. Řidič Blesk měl pomalejší start, ale zato to pak bleskově dohnal na dálnici. Cestu jsme si zpříjemňovali společenskými hrami a samozřejmě taky vínem. Pár jedinců ještě v té době mělo před sebou nějaké studijní povinnosti, a tak se v buse pilně učilo.
Asi po pěti hodinách cesty jsme dorazili před ubytovnu. Na to, že prý byla nově zrekonstruovaná, měla hodně nedostatků. Všude byl prach a špína a bylo zde málo dívčích záchodů, vlastně jenom jeden. Kluci však nabídli holkám své tři záchody, a tak všechno dobře dopadlo. Další průser byla absence toaletního papíru, naštěstí měl Adam Valíček jeden v ledničce. Nepříjemný zážitek máme také z vedlejší hospody. Zde jsme se ani trochu nelíbili místní servírce. Nedala nám najíst a ani kafe neuvařila, bo v hospodě se přece pije pivo!!! Při placení ji Kika K. musela požádat, zda by byla tak ochotná a vyúčtovala nás. Ona si mezitím povídala ze štamgasty a nás nechala stát u baru asi 5 minut (asi nevěděla, že už jsme měli být dávno na srazu s ostatními). Nakonec milostpaní přišla a jak to jen šlo, tak jsme utíkali od tama pryč!
Jelo se na zámek, kde se představovaly muziky jednotlivých souborů. V zámeckém vinném sklepě byla možnost ochutnat místní červené víno Ludmila a my ji samozřejmě využili. Někteří i víckrát. Na večeři jsme dostali bagetu. „Hurá!“  V pozdních večerních hodinách probíhala zábava na pokojích.

Pátek


Po překvapivě dobré snídani jsme měli pětiminutovou zkoušku na dopolední vystoupení pro místní školáky. Předvedli jsme tance Čierný orech a Ondráš. Malí diváci byli skvělí a vyburcovali nás k velmi dobrému výkonu. Ještě před obědem jsme se přemisťovali společně s cimbálem po Mělníku a vystupovali pro kolemjdoucí. Slabší, ale my si to užili. Navíc družba s Bulhary byla super. Do večera nebylo co dělat, tak jsme zalezli na ubytovnu a relaxovali.
O půl osmé se konal zahajovací koncert festivalu v místním kulturním domě. Poloprázdnému hledišti jsme ukázali Zbojnické obrázky a „oblíbené“ Pásala volky s černou vlnou. Na zahajovací koncert jak dělané!
Holky v šátkach na volky v zákulisí. Pája: „Deni, tebe poznám i po tmě!“ Deni: „Smrdím?“
Většina z nás pařila v šatně u klavíru, což jsme mimochodem dělali velmi často na tomto festivalu. To se ale nelíbilo svérázné ředitelce festivalu Aleně. Dostali jsme sprďocha, tak jsme zavřeli dveře a pokračovali dál!
Po koncertě probíhala ve vestibulu KD beseda u cimbálu. (Dokonce u dvou cimbálů a čtyř bas.) Zábavě jsme šéfovali především MY a jihomoravské soubory Kyjovánek II. a Vysloužilci z Kyjova, s kterými jsme si byli nejbližší.
Sobota
Po snídani jsme se odebrali do kulturáku, kde začínal průvod. Na místě jsme se převlékli do kroje a vyrazili. Samotný průvod byl poměrně dlouhý, ale my si ho o pár set metrů zkrátili. Přece nepůjdeme zbytečně do kopce, když známe zkratku... Průvod končil na náměstí, kde měla Alena další svérázný proslov.
Poté se vedení a jeden vylosovaný pár zúčastnili slavnostní recepce na radnici. Ano, vylosovaný pár! V Mělníku jsme zavedli nové pravidlo, že nebude chodit na neoblíbené recepce vždy ten nejmladší a „nejkrásnější“ pár, ale bude se to spravedlivě určovat losem. Vyhráli Eva se Zdenou a vůbec toho nelitovali. Hodili se do nálady a raut si užili. Zbytek souboru se vydal na průzkum Mělnické studny, která je nejširší v ČR. Dostali jsme slušivé helmy, protože se prohlídka konala v podzemí mělnického náměstí. Moc pěkné! Ti odvážnější  ještě vystoupali na vyhlídkovou věž místního kostela. Na vrátnici jsme slíbili panu podkladnímu, že mu zazpíváme po cestě dolů, když nás nahoru pustí zadara. Ujednáno! Z věže kostela jsme viděli soutok řek Labe a Vltavy.
Ve dvě hodiny začnul koncert na náměstí. Pobavili jsme diváky pásmem Hospoda u Harabiša. Z nadšeného potlesku publika jsme usoudili, že se nám vystoupení velice povedlo. Jelikož bylo strašné vedro, tak jsme se během programu chladili v kašně na náměstí. Holky nám doporučily jednu fajnu restauraci, a tu jsme k večeru navštívili. Jmenovali jsme novou nápojovou, jelikož Eva je podle vlastních slov už v nápojovém důchodu. Má to své výhody, nová nápojová Danča nám neupíjí!
Večer probíhal podobně jako předchozí den až na to, že pařbu jsme nevedli my, ale české muziky, což není šálek našeho čaje. Proto jsme si udělali soukromou akci v šatně u klavíru. Zde jsme taky testovali, jak moc si navzájem věříme. Jeden člověk se postavil na stůl, zády k ostatním, a po výkřiku: „Věříš nám?“ jim padl do náruče. Zjistili jsme, že si věříme nejen u nás v souboru, ale že nám důvěřují taky náhodní kolemjdoucí z Jižní Moravy a Bulharska. Byli odvážní, no … Nakonec jsme přece jenom vytáhli cimbál a  protlačili se na párty ve vestibulu. Jeden milý pán z pražského souboru Bejvávalo naučil pár aktivních mlaďochů českou zvedačku. Jupí! Po půlnoci jsme odjeli na ubytovnu, kde jsme ještě trochu popařili a šli spát.
Neděle:
V neděli jsme si mohli trochu pospat. Před námi bylo jen dopolední rozloučení v restauraci u zámku. Muziky všech souborů naposledy zahrály své největší pecky a přesně v poledne za zvuku kostelních zvonů byl festival ukončen. Naskákali jsme do busu a vyrazili směr Kozlovice. Náročné čtyři dny se na nás dostatečně projevily, cesta probíhala v neobvyklém klidu.
Mělnický prodloužený víkend byl až na pár much velmi vydařený. Publiku v Čechách se prostě líbíme. Celé čtyři dny jsme si parádně užili a jenom nás to utvrdilo v tom, že se dokážeme bavit kdykoliv a kdekoliv.